Nějak takhle vypadal slovník, který před 40 lety oznámil smrt vládce Kremlu, jenž byl až do svého skonu přesvědčen, že vyhraje závody ve zbrojení se Západem.
Žádné uvolnění poměrů si s jeho úmrtím nikdo nespojoval, žádné ani nenastalo. Nad společností se stále vznášel nízký mrak poroby a děti do sešitů kreslily neutronovou bombu. Spisovatelce a scénografce Dagmar Urbánkové bylo deset. O svém dospívání nyní napsala vzpomínkovou prózu příznačně nazvanou Umřel Brežněv, kterou vydala Revolver Revue.
Smrt východního báťušky byla pro děcko z Valašska dalším těžko pochopitelným výsadkem ze světa dospělých. Podobně jako každotýdenní cesta na „plavečák“ neboli bazén do Vsetína, návštěva kostela či věta paní kuchařky. Ta malé strávníky, co se v jídle příliš rýpali, povzbuzovala sdělením: „Je v tem kalcium. Do teho.“
Hlavně se to všechno muselo nějak přečkat. Byl to způsob, jak dospět a pochopit, co po mladé generaci ten okolní svět vůbec chce a proč. Čerstvě padesátiletá Urbánková píše hutně. Vzpomínky osekává na tresť, kaskáda holých vět má přitom nebývalou průraznost a čtenáře chrání před patosem i všeobjímajícím odsuzujícím gestem. Takoví jsme prostě byli a je dobře, že to máme z krku.
Stručný text vyšel v líbezné a na první pohled rozpoznatelné edici Revolver Revue, podíl grafika Viktora Karlíka je možné označit za spoluautorský. „Pak se zamiluju do jednoho kluka. Napíšu mu dopis. Čekám na odpověď. Nikdy odpověď nedostanu. Vlastně ji dostanu.“ Pět stručných vět, pět řádků – a víc toho čtenář na stránce nenajde, jako by to byla báseň v próze a grafik jí dal potřebný prostor. Dovětek k příběhu nalezneme až po otočení listu: „Prostor se mi roztrh na předtím a teď.“
Urbánková vystudovala scénografii na pražské DAMU, okolo přelomu tisíciletí připravila dvě autorské inscenace. Především ale získala Zlatou stuhu za knihu pro děti nazvanou Byl jeden dům z roku 2004. Dva roky nato začala pracovat jako výtvarnice v pražském divadle Minor, kromě toho učí výtvarnou výchovu.
Jako spisovatelka skvěle pracuje s dělením času, zejména dnů, které v mládí trvají tak nesmírně dlouho. „Dny jsou rozdělené na před plavčem a po plavču,“ píše v Umřel Brežněv.
Často konstatuje, že něco má konečně z krku, je to mikropointa několika jejích mikropříběhů. Nebere to ale osudově, dětství za normalizace nebyl trest odnětí svobody, který jednou konečně vyprší. Naopak to vypadalo, že čas je zastavený, snad proto bylo třeba ho dělit na stravitelné kousky.
Za normalizací se dnes ohlížíme ve dvou extrémních polohách: buď to byl totální hnus, co lámal páteře, nebo narůžovělé plyšové období, protože jsme byli mladí. Urbánková se proti těmto interpretacím nevymezuje, ale dává ochutnat z krmě skutečnosti. Bylo to trochu nechutné, asi jako ve školní jídelně, ale možná v tom opravdu bylo nějaké to kalcium. „Nacvičujem spartakiádu. Poupata. V šatně si opisujem texty. Milujeme Sandokana; kecáme o něm.“ Nová stránka: „Pojídáme lepidlo Drago.“ Nová stránka: „Přežili jsme to.“
