Celá americká politika se může stát rukojmím radikálů. Těch republikánských

Celá americká politika se může stát rukojmím radikálů. Těch republikánských; Zdroj foto: Reuters

Do roku 2023 nevykročily Spojené státy dobrou nohou. Poprvé po sto letech se straně, která má na základě loňských listopadových voleb většinu v kongresové Sněmovně reprezentantů, nepodařilo zvolit jejího předsedu. Včera se o to republikáni marně pokoušeli už třetí den.

Proti kandidátovi Kevinu McCarthymu se postavila skupina dvaceti členů jeho vlastní strany. Jde o necelou desetinu republikánských kongresmanů, bohatě to však stačí k tomu, aby tato radikální buňka teď zastavila nejen McCarthyho, ale v zásadě cokoliv, co se jí v příštích dvou letech nebude líbit.

Mluvíme zde při tom o straně, která si vždy zakládala na tom, že se sice může vnitřně hádat a přít, ale když jde do tuhého, sešikuje se a sjednotí. V domácí i zahraniční politice. Jenže s tím je konec. Republikáni obrátili vzhůru nohama tradiční rozdělení rolí v americké politice.

Nejednotnou, do soupeřících frakcí rozdělenou stranou byli tradičně demokraté. A také na to dopláceli. Teď ovšem tuto pochodeň převzali republikáni. A jejich plamen rozštěpení hoří mnohem mohutněji.

V minulé Sněmovně reprezentantů měli demokraté v letech 2021 a 2022 prakticky stejně křehkou většinu, jakou nyní drží republikáni. V komoře, která má celkem 435 křesel, to bylo 9 až 10 mandátů, podle toho, zda sněmovna měla plný stav.

Program? Vysušit bažiny!

Nancy Pelosiová, demokratická předsedkyně sněmovny, si s tím dokázala poradit. Ukočírovala různé názorové proudy, včetně odbojného progresivního křídla strany. Tito „levičáci“ sice nedostali, co chtěli, ale demokraté v uplynulých dvou letech posunuli svoji programovou agendu výrazně jejich směrem.

O něčem takovém si ovšem republikáni nyní mohou nechat jen zdát. Nejsou stranou, která by chtěla a uměla vládnout. Ale stranou, jak ve svém redakčním komentátoři napsal konzervativní list Wall Street Journal, „jejíž mnozí členové se lépe cítí v opozici, kde není nutné se těžce rozhodovat a dělat kompromisy“.

„Stačí být proti bažinám, bez toho, že byste museli cokoli změnit,“ napsal Wall Street Journal s jasným odkazem na slogan, s nímž do americké politiky v roce 2015 vtrhl Donald Trump. „Vysušme washingtonské bažiny,“ zarámoval tehdy své tažení proti politickému establishmentu, proti demokratům, ale i proti republikánům.

Trumpovým odkazem je teď rozlomená Republikánská strana, jejíž radikální křídlo bojuje proti všem. Trump extremisty zažehl, inspiroval, posílil, ale teď už vypověděli poslušnost i jemu. Jeho výzvu, ať podpoří McCarthyho, oslyšeli. Je to odpor kvůli odporu samotnému. Shodnou se na tom, co jim vadí, ale nevědí, co chtějí. Svého člověka na místo předsedy sněmovny nemají.

„Je to jen vzdor nezatížený věcnou agendou,“ vystihl to Rich Lowry, šéfredaktor konzervativního časopisu National Review. Nebo ještě jinak, jak to vyjádřil Karl Rove, poradce bývalého prezidenta George Bushe, pro deník Washington Post. „Nekompetence, hloupost, absurdní. Nic z toho není míněno vážně. Jsou to infantilní záchvaty vzteku,“ podělil se o svůj pocit z počínání radikálních republikánů ve sněmovně.

V amerických médiích teď mnozí připomínají legendární výroky, které v minulosti vystihovaly někdejší (už výše zmíněné) politické schizma demokratické strany. Komika Willa Rogerse z 20. let minulého století: „Nejsem členem žádné organizované politické strany. Jsem demokrat.“

Nebo Billa Clintona z roku 2003.“Demokraté se chtějí zamilovat, republikáni se chtějí zařadit,“ vystihl tehdy bývalý prezident, že ti první si kandidáty vybírají srdcem, zatímco ti druzí spíše rozumem. Bylo to výstižné.

Ukrajina není naše starost

Nezvládnuté emoce, iracionalita, zaťatost, slepota, osobní antipatie jsou v politice přítěží. Nebo i nebezpečím. Což přesně vidíme právě teď na straně radikálních republikánů. A v tom, čeho jsou schopni, už nic zábavného není.

Mohou zablokovat cokoli a nejspíše jsou k tomu odhodláni. Například pokračování americké vojenské, finanční a humanitární pomoci pro Ukrajinu. Mnozí z těch, kdo teď odmítají McCarthyho, už před tím vyjádřili pochyby nebo se vyloženě postavili proti další pomoci pro Kyjev.

Jeden z nich, floridský kongresman Matt Gaetz, teď svůj odpor proti McCarthymu přímo, výslovně propojil s Ukrajinou, když na Twitter ve středu napsal: Sněmovna se dnes nedala dohromady. Největší looser: Zelenskyj. Největší vítězové: Američtí daňoví poplatníci.

Texasský kongresman Chip Roy zase vysvětlil, že ve sněmovně je třeba vyměnit celé republikánské vedení, aby se konečně začalo mluvit „o miliardách dolarů, které Spojené státy posílají na Ukrajinu“. Paul Glosar z Arizony odsoudil zatím poslední, prosincový balík pomoci ve výši 45 miliard dolarů, protože „Amerika má 99 problémů, ale Ukrajina mezi ně nepatří“.

Toto není cvičení

Jeho kolega z Kalifornie Ralph Norman se na znamení nesouhlasu s touto pomocí odmítl účastnit nedávného projevu Volodymyra Zelenského v Kongresu. Kongresmanka Lauren Boebertová sice přítomna byla, ale velmi si dávala pozor, aby ukrajinskému prezidentovi nezatleskala. Rovněž jako vyjádření nesouhlasu s americkými pěnezi pro Kyjev.

A ve výčtu by bylo možné ještě pokračovat. Za aktuálního rozložení sil stačí, aby se proti své vlastní straně ve sněmovně postavila pětice „statečných“, a republikánská většina se přemění v menšinu.

Pozorovatele při tom všem napadá výjev z amerických válečných filmů. „This is no drill.“ Toto není cvičení, zní hlášení do zvuku poplašných sirén. Americká politika čelí skutečné hrozbě. Republikánská strana se v příštích dvou letech může kdykoliv stát, při každém hlasování, rukojmím malé skupiny extremistů z vlastních řad.

A pokud o tom americká média dosud psala jako o teoretickém, ale spíše nepravděpodobném scénáři, od tohoto úterý je třeba to brát zcela vážně. Nejen vnitřní, ale i zahraniční politika Spojených států, bude o dost hůře odhadnutelná. Do roku 2023 to není dobrá zpráva.

Útok Trumpových příznivců na americký Kapitol (6. 1. 2021)


Pokračovat ve čtení